5. Principy RPP *)

Principy náboženské pedagogiky jsou odvozeny z historií ověřených pravidel pro efektivní výuku, a jsou tak prostředkem k zajištění kvalitní výuky. Nejsou to však pouze teorií stanovená pravidla, nýbrž jsou odvozena přímo od dětí samých - od působení konkrétních principů na děti.

Tyto principy jsou pro náboženskou pedagogiku stěžejní a charakteristické a nelze je od sebe oddělovat - jednotlivé principy tvoří celek. Principů je celkem dvanáct:

1. Princip celistvé výchovy
2. Princip sesoustředění
3. Princip zaměření na střed
4. Princip dynamické rovnováhy
5. Princip cesty dovnitř a cesty ven
6. Princip opakujícího se
7. Princip setkání se světem jako s "ty"
8. Princip zkušenosti
9. Princip podílu na spoludotváření světa
10. Princip celistvého vnímání
11. Princip zástupnosti
12. Princip významu

Všechny tyto principy spolu navzájem souvisí, jsou si podřízeny a směřují všechny k jednomu cíli, tj. k celistvé výchově člověka. Mají nejen svou teoretickou formulaci, ale i svou konkrétní podobu v praxi. Jsou propojené a působí jeden s druhým, jsou systémem, který se navzájem doplňuje a podporuje. Vyčlenily se z praxe, pak byly teoreticky formulovány a znovu vráceny do praxe. Nejsou strnulými normami, ale flexibilní veličinou. Neprojevují se jen v určité pedagogické činnosti, ale odrážejí se také v nabídce pomůcek a ve vytvoření prostoru. Základem je především osobnost vychovatele jako nositele těchto principů.

1. Princip celistvé výchovy

Princip celistvé výchovy je principem základním a byl formulován nejdříve. Celistvá výchova není jen principem, ale i cílem této pedagogiky: "Veškerá pedagogická činnost je nasměrována k ‚celistvé výchově." Dítě se učí vnímat svět do hloubky a v souvislostech - učí se spojovat se s "přírodou" a vcítit se do ní. Meditativním pohledem se učí dívat na "svět" a na "sebe". V posledku vše odkazuje na Boha, Otce Ježíše Krista, který dává život a dává životu smysl - teprve v poznání tohoto se nám odkrývá rozměr náboženského chápání světa. Vše, co poznáváme a vnímáme, je darem od Boha a my se učíme být mu zato vděční.

Náboženská pedagogika zasahuje člověka se všemi jeho rozměry - s jeho rozumem, citem, vůlí, fantazií, estetičností, jedinečností a s rozvojem jakéhosi přesažného rozměru člověka, ke kterému touží nějakým způsobem směřovat.

Prvním rozměrem "celistvé cesty výchovy" je "celistvé vnímání člověka": člověk může celistvost vnímat až ve chvíli, kdy on sám sebe vnímá jako jednotu těla, duše a ducha; v neodlučitelném vztahu ke "spolu-světu" a prostředí, ve kterém žije; s vnitřním osobním středem, který jej může vést v životních procesech; je pro něj důležitý vývoj k "sebebytí" a je svázán se stvořitelským Sinn- und Seinsgrund. Každá z dimenzí tělo - duše - duch potřebuje "vzdělání", potřebuje posilovat, prohlubovat a zvnitřňovat. "Termín "celý člověk", "celistvá osobnost" v sobě zahrnuje také potřebu náboženskosti, která má právo na to být jako ostatní dimenze v člověku ošetřována, vzdělávána a kultivována. Celistvá výchova vede člověka ke schopnosti žít svůj život se všemi svými schopnostmi a silami integrovaného, celistvého bytí, celistvého já, tedy včetně své náboženské dimenze."

Druhým rozměrem "celistvé cesty výchovy" je "celistvé vnímání světa". "Náboženská pedagogika celistvé výchovy vidí jako svůj elementární úkol uschopnit člověka, aby se ve své vlastní celistvosti setkal s celistvým světem, to znamená, aby se učil vnímat svět nejen cestou kognitivního pochopení, ale také v jeho dalších vrstvách (vztahy, setkání, uchopení, úžas, údiv, radost, smutek, bolest...). Rozkryjeme-li nejhlubší vrstvu skutečnosti světa, bude nám jednoznačně svou podstatou a smyslem ukazovat svého Stvořitele." Celistvý svět kolem člověka pak nějakým způsobem ovlivní jeho vnímání Boha; odkryje se mu, že Bůh a víra není jen záležitostí nedělních bohoslužeb, ale je součástí celého života člověka a patří do jeho světa. Obyčejná věc se tak stává znamením Boží blízkosti a Boží přítomnosti. Bůh "mluví" skrze předměty, protože předměty v posledku "mluví" o Bohu.

Tento princip rozvíjí fantazii a tvořivost, estetické cítění, respektuje jedinečnost člověka v jeho celistvosti, úplnosti, rozvíjí v něm schopnosti "být sám sebou" - a "být sám sebou" v sobě obsahuje náboženskou dimenzi, protože to znamená být Božím obrazem. Dále vychovává k neodlučitelnému vztahu člověk-svět, rozvíjí odpovědnost za svět, který se stává universálním prostorem pro život člověka v jeho jedinečné individualitě.
Nahoru

2. Princip sesoustředění

V principu sesoustředění jde o to, že práce musí probíhat ve skupině lidí, která se stala společenstvím - a to opravdovým a intenzivním. Až ve chvíli, kdy je skupina takto disponována, lze pokračovat v další práci, protože nemá smysl zvát Boha někam, kde nejsou vytvořené vztahy - "já" člověka potřebuje zažít, že Bůh je tady s námi. K tomuto "usebrání" slouží zejména první krok při vyučování. Nejde zde o motivaci, ale o vytvoření dispozic - o "cvičení ve schopnosti být motivován". Jde o to utvořit ze skupiny lidí, kteří si uvědomují své "já", společenství, které je skutečným "my". V člověku se tak aktivuje sounáležitost. Jde o jedinečnost uprostřed společenství.

Náboženská pedagogika rozlišuje 3 roviny usebrání:
a) Usebrání jako vnější projev chování skupiny = protiklad rozptýlení a izolovanosti - toto usebrání je předpokladem k tomu, abychom něco nového společně mohli pochopit. ("Já" tvoří "my" - toto usebrání se uskutečňuje při prvním kroku) b) Usebrání jako vnitřní stav skupiny = protiklad "vnější akce" - je to hlubší forma "bytí zde", cvičení "být u sebe sama", schopnosti ztišit se a naslouchat. Člověk přichází k sobě samému, obrací svou pozornost ke svému vnitřnímu životu. Jde o to, že je člověk sám sebou, tedy JÁ jsem TADY a TEĎ. (Toto usebrání se uskutečňuje ve druhém kroku v "setkání se skutečností") c) "Meditativní usebrání" = JÁ jsem nejen TADY a TEĎ, ale JÁ jsem TADY a TEĎ S BOHEM, s podstatou svého života. (Toto usebrání se uskutečňuje ve třetím kroku ve "ztvárňování") Tato třetí a nejhlubší fáze usebrání je ideálem, ke kterému výchova směřuje a pro který vytváří prostor.
Nahoru

3. Princip zaměření na střed

Princip zaměření na střed přenáší pozornost na subjekt, který je položen do středu. Učitel sám se zařadí do kruhu a slouží účastníkům pouze jako "průvodce". Do středu se klade vždy to, čím se skupina zabývá a na co zaměřuje svou pozornost - může to být předmět, barva, příběh, zkušenost i biblický text. Středem se myslí vždy střed kruhu, ve kterém všichni účastníci sedí. Střed má svůj vliv nejen na efektivitu výuky, ale má také hluboký náboženský rozměr. "Princip chce vyjádřit nutnost orientovat veškerou pedagogickou činnost na střed, na bod, který je z těchto důvodů umístěný ve středu." To, co je ve středu, se stává podstatou toho, co má být sděleno - podstatou toho, co se má člověk naučit a na co má zaměřit svou pozornost. V tomto principu je obsažen cíl náboženské pedagogiky: zaměření osobnosti "na podstatu", "na střed", kterým je Bůh.

Existují různé roviny, v jakých se nasměrování na střed děje: 1. střed tvořit, pohybovat se, 2. být v pohybu směrem k tomuto středu, 3. ve středu být, 4. ze středu vycházet.
Nahoru

4. Princip dynamické rovnováhy

"Skutečnosti světa je třeba rozkrývat v celé mnohoznačnosti, protože protikladné významy se doplňují a dávají si vzájemně váhu." Princip dynamické rovnováhy vychází ze zkušenosti, že se život člověka zákonitě pohybuje v protikladech. Každý pól života má svůj protipól: nádech střídá výdech, k mužskému patří ženské, co žije, to umírá. Už pro malé dítě je důležité, uvědomit si obě polarity a pohybovat se uprostřed. Křesťanské řešení této polarity je v Kristu, který svou smrtí a vzkříšením obě polarity spojil. Uprostřed kříže byly usmířeny a uprostřed kříže mizí. "Každodenním křížem" člověka je pak pohybovat se s tímto vědomím mezi protiklady a hledat a nacházet rovnováhu mezi nebem a zemí, výškou a hloubkou. Není to dialektický princip v pravém slova smyslu, spíš způsob vnímání skutečnosti, o které se v rámci jednotky hovoří nebo se kterou se pracuje.
Nahoru

5. Princip cesty dovnitř a cesty ven

Na každého člověka působí mnoho podnětů z jeho okolí, ty ve svém nitru zpracovává a následně na ně také reaguje. Princip cesty dovnitř a cesty ven se zaměřuje na interakci mezi člověkem (jeho nitrem) a světem. Princip cesty dovnitř se děje především ve druhém kroku (setkání se skutečností): Účastníci sbírají podněty ze svého okolí (asociace, které v nich daná skutečnost vyvolává), vytvářejí si vlastní zkušenost, nad kterou potom ve svém nitru mohou přemýšlet (meditace) a utvářet si dojmy. Následuje princip cesty ven, ten se děje v kroku třetím (ve ztvárňování): To, co bylo vnější a stalo se (v kroku setkání se skutečností) vnitřním, se ve třetím kroku stává "znovu" vnější skutečností. Tato vnější skutečnost dostává svůj osobitý výraz. Je to "zhmotnění", "ztělesnění" osobního vnitřního zážitku. Účastníci tak jakoby "navracejí do světa" své dojmy a prožitky - mohou ztvárnit to, nad čím přemýšleli, co je oslovilo, co se odehrává v jejich nitru, co je trápí apod.

Tyto dva "pohyby" jsou neoddělitelné a patří k sobě tak jako k sobě patří nádech a výdech. Tato cesta vnímání je velmi pomalá. Až tento proces - a ještě k tomu opakovaný - vede k vytvoření zkušenosti, a teprve opakovaná pozitivní zkušenost dá vyrůst pozitivnímu postoji.
Nahoru

6. Princip opakujícího se

Princip opakujícího se vychází ze základního pedagogického východiska a týká se především opakování prvků, které jsou pro náboženskou pedagogiku charakteristické a stěžejní - neustálé znovuutváření společenství, setkávání se skutečnostmi, společné žasnutí, opatrné zacházení s věcmi atd. Princip se opírá o skutečnost, že opakování dané činnosti vede k jejímu zvnitřnění. Opakovaný reflektovaný zážitek vytváří zkušenost, opakování smysluplného jednání vede člověka ke smysluplnému chování.
Nahoru

7. Princip setkání se světem jako s "ty"

U principu setkání se světem jako s "ty" jde o setkávání se skutečnostmi, které se pro dítě stávají živoucím svědectvím Stvořitele všech věcí - viz Ř 1,19-20: "Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu." Děti se učí obyčejné věci nahlížet jako živoucí skutečnosti, které k nim mohou mluvit, a které mají hluboký smysl. Mimo jiné se tak učí vážit si maličkostí, které před tím přehlížely. Princip pojmenovává, že člověk vychází sám ze sebe, přistupuje ke světu a v setkání se s ním zase sám sebe nachází. Schopnost oslovení světa jako "ty" je podstatou "lidskosti" člověka. Je to schopnost být v zodpovědném a svébytném vztahu se světem kolem sebe a s ním i s jeho nejhlubší podstatou, s Bohem. Veškerá skutečnost je "ty". Potkáváme "ty" ve světě, který je živým znamením svého Tvůrce. Tato schopnost vnímat vše, co stojí mimo "já" jako "ty" se cíleně rozvíjí ve schopnost vnímat přes "ty" podstatu všech věcí.
Nahoru

8. Princip zkušenosti

Člověk se ve svém životě převážně učí tím, že sbírá informace o okolním světě. Náboženská pedagogika zdůrazňuje vlastní zkušenost s okolním světem - děti se mají učit poznávat svět samy (informace jim nemá sdělovat učitel, ale mají se jich dobírat vlastní zkušeností). Ony samy mají svět zakoušet a prožívat. Velmi důležité je, že se toto vše děje ve společenství (dítě nepoznává svět samo, ale spolu s ostatními). Co se týče efektivity "učení", tak to, co dítě samo objeví, vnitřně prožije a přijme, je pro něj mnohem hodnotnější než informace, které získá "zdarma" a bez zkušenosti od učitele. Takové informace pro dítě postrádají hlubší smysl, a proto je velmi záhy zapomíná.

Při práci se skutečností mohou děti nahlas říci, co jim daná věc připomíná, kdy se s ní setkaly, k čemu slouží apod. Tímto se v jejich mysli vytvářejí asociace. Poté se se skutečností setkávají prostřednictvím svých smyslů, mohou věc bezprostředně prožít a zakusit, čímž vzniká reflektovaný prožitek.

Skrze tuto zkušenost může dítě objevovat i hloubku oblasti náboženské.
Nahoru

9. Princip podílu na spoludotváření světa

Člověk je součástí světa a tvoří s ním jakousi jednotu. Není však odsouzen pouze k pasivnímu pozorování, nýbrž i k aktivnímu "spolu-tvoření", "spolu-dotváření". Člověk a svět na sebe navzájem reagují. Děti se tak mají učit, že nejsou středem světa, ale jeho součástí. Učí se aktivnímu i pasivnímu přístupu ke světu a také "splynutí" s ním (i ono je součástí nádherného stvoření).
Nahoru

10. Princip celistvého vnímání

Celistvé vnímání je základním bodem celé pedagogiky. Prostřednictvím svých smyslů poznávají děti okolní svět, získávají úctu ke stvoření a učí se nad ním společně žasnout. Čím více smyslů je zapojeno, tím lépe je dítě schopno se s věcí identifikovat. Úkolem této pedagogiky je proto nabídnout jedinci co nejpestřejší pohled na skutečnost prostřednictvím jejích vizuálních, zvukových a jiných kvalit. Vytvoří se tak celistvý "vnitřní obraz" dané skutečnosti, který v sobě ponese všechny zachycené vlastnosti. Výpověď o Bohu skrze stvoření je tak úplnější a dokonalejší. Tohoto principu se využívá zejména při "setkání se skutečností" (druhý krok).
Nahoru

11. Princip zástupnosti

Princip zástupnosti je založen na práci se symboly. Pro děti je jednodušší věci vyjadřovat jinak než slovně, proto náboženská pedagogika používá jiných prostředků komunikace, a to gest, tvarů, barev, postojů, pohybů, atd. Tyto prostředky hrají roli tzv. zástupných předmětů a skutečností, pod kterými si děti něco představí. Zástupná věc se používá ve dvou rovinách - v první rovině se pro určitou věc používá věc jiná, ve druhé rovině se zástupná věc používá pro vyjádření hlubšího náboženského významu. Práce se symboly otevírá bránu vícevrstevného poznání a umožňuje tím nalézt pravou hloubku vypovídané skutečnosti.
Nahoru

12. Princip významu

Pro poznávání okolí je velmi důležitý také rozum, pomocí něhož člověk může své zkušenosti se světem hodnotit a vidět je v souvislostech. Skrze své zkušenosti se světem hledá i své určení v něm. Princip interpretace se týká především čtvrtého kroku, ve kterém to, co skupina prožije, je shrnuto do slov - pojmenováno, vyřčeno, upřesněno. Nejde o to, aby učitel skupině předložil jedinou správnou interpretaci. Každý prožil něco jiného a má právo na svou vlastní interpretaci, jde spíše o to, že učitel nabídne účastníkům interpretaci křesťanskou.

Velký přínos této pedagogiky lze spatřovat především pro práci s dětmi předškolního a mladšího školního věku, kdy není ještě zcela rozvinuté abstraktní myšlení, a proto děti u většiny pojmů nedokáží odhalit jejich vnitřní obsah. Díky této pedagogice se skutečně seznamují s pravou hloubkou slov přátelství, láska, čistota atd. Na základě této zkušenosti se pak může lépe rozvíjet i náboženský postoj ke světu.
Nahoru

*) Aktualizováno a přepracováno podle absolventské práce (září, 2006).