3. Východiska RPP *)

1. Pedagogika "Dasein"
2. Pedagogika vztahu
3. Pedagogika stávání se sebou samým a zkušenosti se sebou samým
4. Pedagogika obrazů a vytváření obrazů
5. Pedagogika cesty
6. Mystagogická pedagogika
7. Celistvá pedagogika

1. Pedagogika "Dasein"

Východiskem a základem pro náboženskou pedagogiku je obraz člověka (Menschenbild). Člověk není jen výtvorem svých genetických disposic, ani produktem svého okolí, ani ho netvoří pouze vnitřní psychické procesy, ale je především jedinečným a samostatným individuem. A právě pedagogická praxe by měla vývoj k osobitosti každého jedince stimulovat.

Hlavní zřetel náboženské pedagogiky celistvé výchovy ve výchovném procesu leží v uvědomění si základní dané skutečnosti: já jsem tu. Svou individualitu a "bytí sám sebou" ale člověk nachází a získává až ve vztahu ke svým bližním - člověk je odkázán na druhé lidi, kteří patří k němu samotnému; fixací na sebe sama se člověk ocitá v nebezpečí, že sám sebe ztratí. Okolní prostředí, ve kterém se ocitá, mu poskytuje vše, co potřebuje k životu, především prostor k bytí (Dasein). Také toto prostředí patří k lidské individualitě a "bytí sám sebou". Jednota těla, duše a ducha - to jsou tři faktory lidské existence, které nemohou být opomenuty, aby nebyl narušen proces "bytí sám sebou".

Za lidským já stojí ještě vyšší já, jakási velikost či hloubka - centrum, ve kterém se utvářejí hodnoty, a které určuje, jak se člověk ve svém jednání orientuje. Je to cosi vnitřního, nejvnitřnějšího v člověku, co může cítit, vnímat, tušit, pozorovat a zakoušet. Nemyslí se tím však Freudovo super-ego ani id, ale spíše Augustinovo "srdce" člověka, Guardiniho "centrum osobnosti", nebo "svědomí". Toto vnitřní centrum člověka je místem vlastní existence člověka a místem, kde se shromažďují fyzické, psychické a rozumové impulsy, které posléze člověk zpracovává. Seingrund (základ bytí) a Sinngrund (základ smyslu) jsou spolu pevně spojeny - neexistuje nic, co by nemělo svůj smysl, člověk ho někdy pouze neodhalí. Pro náboženskou pedagogiku je tímto Sein- und Sinngrund (absolutním stvořitelským prazákladem bytí a smyslu) Bůh, Otec Ježíše Krista. Sám Ježíš Kristus jako člověk žil život zakotvený v tomto základu a lidem tak ukázal, jak žít život zakotvený v Bohu. Duch Svatý stále znovu spojuje každého člověka s tímto Božím Sinn- und Seingrund.

Člověk prožívá své Dasein v přijímání a dávání, v hledání středu svého života, v pohledu na smysl a dárce smyslu, kterého mnoho lidí nazývá Bohem. Uvědomuje si tak, že je na tomto dárci závislý, že žije v něm a při něm, že žije z něj a on sám žije v něm.
Nahoru

2. Pedagogika vztahu

Bytí člověka je založeno na vztahu a na vztah odkázáno. Člověk žije ve vztahu Já-Ty, Já-Ono. Pro žádnou jinou pedagogiku není tato skutečnost stěžejním bodem. Ve vztahu a ze vztahu vzniká jiná "učební atmosféra" a jiná perspektiva pro skutečnost. Utváření vztahů a stavění na nich proniká náboženskou pedagogiku jako princip. Účastníci jsou spolu navzájem i s daným tématem v určitém vztahu. Je to proud vztahů ke středu, k tématu a pak zpět ke každému jednotlivci - ke skupině. Síť je utkána ze vztahů v přítomnosti, společenství a solidaritě, a tudíž umožňuje intenzivní a stálé učení. Každý člověk vstupuje do vztahu:

a) s věcmi tohoto světa (okolní svět),
b) s lidmi kolem sebe,
c) se sebou samým,
d) naposledy pak se základem všeho smyslu a bytí (Bohem).

Vztahy jsou stěžejním bodem náboženské pedagogiky, mají přípravnou funkci k úvahám nad daným tématem. Lektor jim může dát vzniknout např. posíláním obruče, lana nebo jiné věci mezi účastníky. Důležité je také sezení v kruhu. Účastníci se učí vztahu k předmětu (skutečnosti), v něm a skrze něj pak poznávají něco o sobě, o druhých i o Bohu.
Nahoru

3. Pedagogika stávání se sebou samým a zkušenosti se sebou samým

Sebepojetí člověka by mělo být vyjádřeno podle náboženské pedagogiky postojem "já jsem tu". Důležité je uvědomit si své spojení s veškerým stvořením - každý člověk nosí stvoření v sobě. (Lze chápat mírně evolucionisticky, dějinně - historicky a také tak, že každý člověk je představitelem stvoření.)

Náboženská pedagogika otevírá cestu, na které se člověk učí poznávat ve stvoření. Skrze vnější věci (kámen, oheň, vítr, pramen ...) si uvědomuje a odkrývá vnitřní skutečnosti. Náboženská pedagogika zná proces stávání se sebou samým a hledání identity skrze své okolí, které člověka podněcuje, aby hledal sám sebe. Potom se stává stvoření oknem do duše a Boha. Předobrazem je sám Ježíš - mluví v podobenstvích, ví, že člověk svou identitu nalézá skrze nazírání světa. Touto cestou nahlíží smysl a naplnění svého života. Poznává své možnosti, ale také stíny, stinné stránky a své hranice.
Nahoru

4. Pedagogika obrazů a vytváření obrazů

Každý člověk nahlíží skutečnosti jiným způsoben, někdo z reálného světa, jiný skrze představy a obrazy. Pojem "obraz" zde však neznamená reálný obraz, nýbrž něco jako vizi - Boží záměr stvoření. Pro člověka má tato vize - obraz spásy a naděje - uzdravující sílu. Bez ní by spása zůstala ve světě proniknutém dědičným hříchem nedosažitelná.
Nahoru

5. Pedagogika cesty

Dalším specifikem náboženské pedagogiky je, že ještě není zcela dokončena. Je to vlastně cesta, která vede stále dál. Jejím průkopníkem a průvodcem je sám Ježíš.
Nahoru

6. Mystagogická pedagogika

Mystika je určité nahlížení Božství, Boha jako základu smyslu a bytí, kterým jsme prodchnuti. On je ten, který nás proniká. Mystika je nahlížení a pochopení Bytí, které zahrnuje Boha:

- Já jsem zanesen v Bohu - vycházím z něj.
- Já jsem v něm - z něho.
- On je ve mě.

V mystagogice jde o to, že umožňuje vznikání zkušeností s Bohem, které vznikají nahlížením skutečností, odkrýváním toho, co člověka v jeho celistvosti naplňuje:

- Já jsem, protože je Bůh.
- Já jsem po všechny dny svého života, protože je Bůh.
- Bůh je tu, říkají květiny.
- My kveteme pro tebe. Uč se od nás.
- Já jsem vystaven bouři a větru. Bůh je tu.
- Já uvadám, padám, pomíjím. Nikdy neodpadám od Tebe. To platí po všechny dny mého života.
- Neustále jsme v Něm, čtyřiadvacet hodin denně, bez přestání.
- V božím TY jsem se narodil. Bůh se ve mně skryl.

Nahoru

7. Celistvá pedagogika

Celistvé vnímání je důležitým východiskem náboženské pedagogiky a zahrnuje:

a) přijímání člověka jako osobnosti v jeho celistvosti,
b) celistvé nazírání skutečnosti ze všech úhlů pohledu,
c) celistvé setkávání se skutečností skrze rozum, řeč, rytmus, hudbu a tělesnost,
d) vnímání světa a člověka jako zamýšlené jednoty a celistvosti.


Nahoru
*) Aktualizováno a přepracováno podle absolventské práce (září, 2006)